Můj Příběh

• Moje názory? Všichni léčitelé jsou šarlatáni, kteří tahají z lidí peníze.
• Nějaké energie? Tak maximálně elektřina. Jsem strojař a co se nedá změřit posuvkou či mikrometrem, to neexistuje.
• Broušení žiletek v pyramidě? To je nesmysl. Já jsem strojař, tak vím jak se brousí. Že si na to udělal pan Karel Drbal patent, to je nějaký podvod.

Odsuzoval jsem všechno, aniž bych si to alespoň zkusil. Trouba až na půdu.

Jednoho krásného letního dne jsem stál na větvi třešně a ta křupla. Spadl jsem volným pádem zhruba ze 7 metrové výšky. Zaznamenal jsem žebřík, jak letí kamsi nahoru a rukou jsem se ho marně snažil zachytit. Někdo mi ho musel schválně posunout – problesklo mi.

Najednou se vznáším a dívám se na zbytek větve na stromě.

Jak jsem se sem dostal?

Vždyť jsem spadl!

Nebo snad ne?

Podívám se dolů, a vidím svoje tělo jak tam trochu na boku leží, jako by si jen dalo dvacet…

No moment, tady je něco špatně.

Jak to, že jsem mimo tělo?

Ahá, tak to už mám asi zasebou…

Náhle – bez varování – si to nějaký kos namířil do míst, kde jsem měl tělo. Ten pták musí být asi slepý. Copak nevidí že do mě… Nenarazil, letěl si klidně dál i s obědem pro rodinku.

Proč ale vidím a slyším tady nahoře, když oči a uši leží dole?

Prosím trochu zpomalit – nestíhám multitaskink a ani to moc nechápu. Tak tedy popořádku.

Spadl jsem ze stromu. Jsem z těla ven a nejspíš jsem umřel.

Dobře, co dál?

No, když nemám tělo, nic mě nebolí. Nemusím se asi o nic starat, tak teda aspoň někam na výlet? Proč to nejde? To si tu pro mě někdo přijde, nebo tady budu strašit nadosmrti? Dopr… ale co je na dosmrti, když už to mám za sebou?

Začali se sbíhat lidé. Bleskla mi myšlenka, že mě vyberou tady nahoře, ale já mám přeci být dole. Ve svém těle. Udělalo to ping a já se vrátil.

„Aůůůů“ bylo jediné, co mě napadlo.

Přiznávám – bolelo to.

Byl jsem vyplašený jak mladý zajíc. No když se Vám zničeho nic „zhroutí životní jistoty“, je to fičák. Seběhli se sousedé, moje tehdejší žena a opatrně se mnou zatřásla.

„Toni, Toni, co se Ti stalo?“

Dobré, už su tady, a nějak jsem jim nedokázal vysvětlit, že jsem „tady“ nebyl. Sanitka přijela za 14 minut – slušný čas. Napíchli mi nějakou dobrotu, naložili a hurá na úrazovku. Doktorka se vyptává, co je dnes za den a jak se jmenuji.

Byl jste v bezvědomí? Co jí mám říct? Bylo to bezvědomí, když si všechno pamatuju? Dokonce jsem slyšel souseda, jak se domlouvá s manželkou: „tam praskla haluz a Tonda křičel, on asi spadl ze stromu, jdu mu pomoct“. Vidím, jak sousedka veterinářka běží dolů z kopce. Panečku, to je servis. Jen sebou žuchnu, už tu mám pomoc.

Kamarád jel kolem na kole, chci mu mávnout – nějak není čím. Ruka leží dole pod stromem. To je blbé. A teď jsem měl říct: „byl jsem v bezvědomí“?

Ani náhodou.

Mimo tělo možná, ale na to se neptala.

Nechtělo se mi s takovým prožitkem vnucovat. Kdo ví jak by to dopadlo a kam bych byl hospitalizován. Kromě naražení všech orgánů máte zlomenou pánev, řekli mi po rentgenu. Zabydlel jsem se na pokoji a dostal jsem hlt vody. Když zabraly oblbováky, pustili ke mně rodinu.

Obvyklé řeči

• Co se Ti stalo?
• Jak se Ti to stalo?
• Proč jsi tam lezl?

Jenom máma mi říká: „Viš, já vím, že tomu nevěříš, ale mám kamarádku v práci. Její manžel léčí lidi. Kdyby jsi chtěl, tak mu pošlu Tvou fotku, datum narození, jméno, velikost nohy nebo co bude potřebovat a on by na Tobě na dálku pracoval.“

„Je mi to jedno,“  hrál jsem hrdinu nacpaný práškama proti bolesti.

„To mi nestačí. Buď to chceš, nebo ne“.

Policie používá terminus-technikus „navolnění“.

Když někdo klade odpor, tak ho „vhodným způsobem navolní“ a on si pak dá říct. Což byl můj případ. Když mě bolelo i to, co jsem neměl, o pomoc jsem přeci jen požádal. Tonoucí se stébla chytil, myslel jsem si. Ať dělá co chce, jen když to přestane bolet.

Světe div se, stal se zázrak.

Navečer se mi udělalo podezřele dobře. Naběhly mi baterky a bylo mi fajn. Sestry se ptaly, co mi píchli, když jsem vysmátý jak lečo.

Odpověděl jsem, že mi nic není a jdu domů. Tak se ukaž, frajere, řekli mi.

Aůůůů!!! Nehýbat!!! Děkuju.

Ať to byl, kdo chtěl. Nevím, co dělal, ale umí. Když jsem se moc nevrtěl, tak to nebolelo.

Je to borec a umí!

Tak ono to vlastně funguje. Já jsem … trouba.

Prášky proti bolesti jsem třídil holkám podle barviček a velikosti. Nedokázal jsem je přesvědčit, že to papat nebudu, a za 32 dní jsem odjel vlastním autem jako ŘIDIČ!

…

…

První cesta vedla za mou mámou.

Prosím Tě, kde bydlí ten hodný pán, co mi pomohl?

Je to soused přes 3 baráky.

To si děláš kozy?

Tak jsem si vzal tašku, kus špeku, flašku slivovice, berly a už jsem fáral.

Jak to jde, mladej? Zeptal se mě. Přivítal mě usměvavý šedivý strejda v monterkách.

Dobrý den. Pomalu.

Buď rád, že to vůbec jde.

Přišel jsem vám poděkovat.

Tady máte něco dobrého.

Jééé, to nemuselo být, řekl. Byl skromný až běda. Jako většina těch, co umí.

Jak to děláte? Dali jsme se do hovoru o jeho zálibě pomáhat lidem.

Začal jsem se ošívat a zjistil, že mi vadí jakýsi obrazec na vratech od garáže. Kdyby tam měl fotku hezké baby, auta, motorky, letadla, ale tohle? Co to je a proč mi to vadí?

Víš, to je ochránce – řekl. Mám tu auto, stálo mě dost peněz a nerad bych, aby mi tu někdo vlezl a něco mi z něj sebral. Měl tam starého favorita, ale nadřel se na něj, tak ho opatroval.

A nebylo by to lepší trojrozměrné? Jak to má být velké? Jak se to jmenuje?

Říká se tomu znak Atlantů. Na rozměru nezáleží, ale na poměru obrazců mezi sebou. A trojrozměrné? To by se muselo vyzkoušet a změřit.

Čím změřit?

No kyvadlem přece.

No a tak jsem začal špekulovat, počítat a vymýšlet. Času jsem měl dost. Tak jsem si sehnal nějaký CAD prográmek a začal tvořit. Zatím jen placku s vystouplým tvarem. A čím víc jsem si s tím hrál, tím víc mi připadlo logičtější to udělat jako krystal. No jo, jenže jak a z čeho? Jsem strojař, tak z kovu.

Pane mistr, z jakého kovu by to mohlo být? Z čisté mědi.

To jsou kšefty! Sehnal jsem tedy čistou měď a frézoval. Jenže měď je příliš měkká a nechává otřepy. A navíc to trvá moc dlouho. To by chtělo tu výrobu zjednodušit. Co to tak odlévat? No jo, ale z čeho? Má to být lehké, trvanlivé, snadné na výrobu…  Nakonec padla volba na keramiku. Přírodní materiál, tvarovatelný, trvanlivý.

To je super, ale jak ho natvarovat? „Náhoda“ mi přihrála řešení. Jeden z mých klientů pracuje jako vyučující na katedře keramiky. Když jsem přišel za ním s modelem, tak mu povídám „tohle chci odlévat z keramiky“.

To nepůjde, mi řekl.

Dobře, zkusím to znova, tohle potřebuju odlévat z keramiky.

To nepůjde.

Někdo z nás to asi nepochopil, TOHLE budu odlévat z keramiky.

To bude problém.

Proč? Keramika nemá ráda rovné plochy a pravé úhly. Však tady žádné nejsou…

Pak jsme hledali dlouho materiál, který by to uměl. Zužitkoval jsem i znalosti formařiny, kterou léta dělám.

Něco poradili konstruktéři, něco zákazníci, zbytek intuice a pokus-omyl.

Výsledek si můžete prohlédnout na těchto stránkách a rovněž si jej pořídit domů.